Ač se v tomhle ročním období, snažím vyhýbat pohybu venku, jak jen to jde, přece jen občas poručím svému línému tělu, aby vyrazilo alespoň na procházku. Stalo se tak i v pátek dopoledne. A abych nešel ven jen nadarmo, zaúkolovala mě žena, s tím co mám z venku přinést. Ne, dvanáct měsíčků jsem nepotřeboval, ty už nahradily hypermarkety, ale směr procházky tím byl určen…nejbližší nákupák.
Pokaždé, když vyrazím z bytu, mám s sebou přítele nejvěrnějšího – svůj fotoaparát. A pokud do něj nezapomenu vložit baterii (inu občas zapomenu), dívá se na svět kolem se mnou. Sousedé si už na nás oba zvykli tak, že když nemám ten černý strojek na krku, ale v třeba kapse nebo brašně, dívají se udiveně a kladou mi otázku co se děje, že jsem vyrazil sám.
Fotoaparát mě provází všude a zaznamenává všeliké krajiny a děje, kterých jsem byl svědkem, byť jsem se hnul od domu jen o pár set metrů. Nemusím šplhat na vrcholky velehor a navštěvovat chudinské brlohy jihoamerických velkoměst abych viděl a zažil něco zajímavého. Možná je to z nouze ctnost, každopádně nemusím dlouho šetřit, abych vycestoval… třeba někam kde se náš vesmír bortí a dotýká jiného...
A jen o kousek dále bouřily davy u fotbalového mače, až z toho praskaly ochozy. Nečekal jsem, až se kopaná změní v regulérní válečný konflikt a zmizel jsem…
…v jakémsi podzemním úkrytu plném kreseb dávných umělců. Snad souputníků těch, co dělali svá graffiti už v Altamiře… každopádně naši spejeři jsou stejně anonymní...ovšem té invence mají méně...
A tak nám vzniká "Barevná zima Českolipská..."aby to nebyla jen ta grafika v černé a bílé, jako všude kolem města.
To jsme se už vracel i s nákupem domů a dával si pozor spíše na to abych se neválel po zemi. Snění muselo ustoupit realitě, ale všeho do času. Protože realita je stejně jen součást snu, který zveme život.
