V podivném zapomnění je ten kousek ohraničené plochy mezi spojkou na sídliště Sever a restaurací Střelnice. Brána se asi moc neotevírá. Asi není těch co by mohli navštívit hroby svých předků. Ti co přežili fyzickou genocidu nacistickou a duševní genocidu let pod vládou jiné totalitní strany jsou daleko a nemají moc důvodu chtít navštívit kraj, kde tak často působili jen jako obětní beránci pro lůzu chudou duchem.
Snad se tyto pusté hřbitovy stanou mementem pro všechny, co k pocitu svého naplnění nemusí
mít obraz nepřítele, jako viníka za jejich vlastní omezenost a neschopnost.
Nedávno jsem u tohoto hřitova stál (dovnitř jsem se přes zamčenou branku nedostal) a přemýšlel trochu o kraji, tolikrát znásilněném, ve kterém žiji. A musím říci, že jsem opatrný optimista. To zamyšlení najdete na mém
druhém blogu.
